• Gaute Heivoll - Než shořím

    Norská knižní událost roku 2010 právě vychází v českém překladu!
  • facebook

    Málokdy se nám podaří komunikovat přímo s tím, komu jsou naše knihy určeny. Buďme v kontaktu!
Nakladatelství Vakát

Doppler nemá lidi rád. Hledá vlastní cestu.

Richard Procházka

Tahle knížka k naší škodě tak nějak unikla většímu zájmu veřejnosti, přitom má minimálně náběh na kultovku.

Erlend Loe (1969) zůstal i po prvním svém veleúspěšném počinu „Naivní. Super!“ věrný svému osobitému úspornému stylu vyprávění i podivnému hrdinovi, který jakoby najednou protřel oči z divného snu a nechápal, co se kolem něj děje. Doppler je už mnohem vyzrálejší a má už taky něco za sebou – manželství, syna, kariéru, přerod řidiče v cyklistu. Ještě víc toho ale, zdá se, má před sebou. Zvlášť v momentě, kdy se rozhodne už znovu neusínat a otevřou se před ním obzory tak neskutečně veliké a přitom tak snadno dosažitelné. Jen když se chce a sami si nestavíme překážky.

Doppler je cyklista, manžel, levičák, vyděděnec, prorok směny, syn a zaměstnanec, Doppler je piják nízkotučného mléka, zabiják losů, adoptivní losí máma, otec, majitel domu, bezdomovec i majitel stanu, stavitel totemu, Doppler je svobodný, je vším možným a ještě víc.

 Nemáme perspektivy v pořádku. Blbě se to vysvětluje, ale svět už je takový. Dopplera snad právě tato tíže shodila z kola. Práskla s ním o zem a všechno ztichlo. Blbé odrhovačky z televize i rádia, věčně lamentující povinnosti a bludy naší mysli. Utichlo snažení se a pilnost. Nejdřív to působilo rušivě. Člověk tu je a pak tu není. Dramatický objev, který máme každý den před nosem, ale protože před ním nehodláme kapitulovat a jinou alternativu naše civilizace moc nenabízí, děláme raději, že ho nevidíme. Snažíme se.
 
Doppler nemá lidi rád. Nemá rád jací jsou, co říkají. Jak se snaží. Jsou pilní. Doppler si sbalí batoh a odejde do lesa za Oslo. Slíbí, že se vrátí, ale nevrátí se. Nepřizpůsobí se. Hledá vlastní cestu stejně tápavě jako na začátku.
Erlend Loe patří ke generaci, která si dnes asi nejtíživěji uvědomuje dopad způsobu života a pokřivených hodnot a vykloubení smyslu, moderní západní civilizace na osobní život jednotlivce. Perspektivy, které byly slibovány a v něž se věřilo se nesplnily. Žádné nové nejsou o nic víc uvěřitelné a generace čtyřicátníků je už příliš zkušená na to, aby tyhle díry záplatovala nadšením a mladickým entuziasmem z kolektivního štěstí a dostupnosti virtuálního blahobytu. Tohle téma – prokouknutí pravidel hry a určitá neschopnost nebo neochota se této hry dále účastnit – provází v nějaké podobě všechny Loeovi hrdiny. Stávají se vlastně dobrovolnými vyděděnci. Někteří méně, někteří více. Erlend Loe má dar velmi prostě vystihnout podstatu, aniž by to nutně musel polopaticky opisovat mnoha slovy. A ještě vás přitom při jakékoli příležitosti dokáže rozesmát. Někdy trochu hořce.


© 2011 Vakát s.r.o.
| RSS |