• Gaute Heivoll - Než shořím

    Norská knižní událost roku 2010 právě vychází v českém překladu!
  • facebook

    Málokdy se nám podaří komunikovat přímo s tím, komu jsou naše knihy určeny. Buďme v kontaktu!
Nakladatelství Vakát

Fakta o Finsku mají spád, nenudí

nekultura.cz, Čt, 6. května 2010 / Autor: Petra Duhajská

 

Na první pohled se hrdinové románů norského spisovatele Erlenda Loeho mohou zdát lehce vyšinutí až nenormální. Jeden po neškodném pádu z kola usoudí, že nemůže dál žít stejným způsobem, a „odstěhuje“ se do lesa, další prodělává podobnou existenciální krizi, ale řeší ji sepisováním různých seznamů a obdivováním Alanis Morissette a hlavní postava románu Fakta o Finsku se pro změnu bojí vody. Jenže při bližším pohledu je čím dál tím jasnější, že se za těmito „ujetými“ a s nadsázkou a se zvláštním humorem podanými příběhy skrývají až bolestně reálné osoby. Osoby, které se bojí osamělosti a v této době si připadají ztraceně.
 
 
Tato reálnost a univerzálnost je v případě knihy Fakta o Finsku zdůrazněna tím, že hlavní hrdina, který zároveň funguje jako vypravěč, čtenářům celou dobu neprozradí, jak se jmenuje. (Říkejme mu pro zjednodušení Njál – toto jméno si dá, aby udělal dojem na zmateného pubertálního bratra své přítelkyně.) O to snáze se s ním můžeme identifikovat, zejména ve chvílích, kdy si to, co si obvykle drží od těla a co potlačuje, přece jen připustí. „Tohohle se bojím úplně ze všeho nejvíc, že jsem otupělý, že jsem osamělý, že budu navždycky osamělý, protože být osamělý je strašné, sám, pořád sám, toho se bojím, ale říkám si, že jsem se s tím smířil, jenže to není pravda, je to lež, další lež, k čertu se lží a k čertu i s osamělostí, když už jsem v tom.“
 
Njál je inteligentní, vzdělaný, podle všeho je i vcelku morální a má příjemnou povahu. Přesto, nebo právě proto, je pro něj tak těžké žít v tomto neosobním a chladném světě šťastný život. Práci (psaní brožur) dělá jen pro peníze, „prostituuju se pro Finsko“, jak sám uznává. Ale snaží se v ní být nejlepší, „my všichni chceme být nejlepší, chceme vynikat a být pilní.“ Snaží se žít spořádaný život. Není se sebou sice zcela spokojený, „proboha, kdybych tak byl duchaplný, jenže to já nejsem, nikdy jsem ani nebyl, ne když jsem pohromadě s jinými lidmi, když jsem sám, jsem duchaplný ohromně“, ale na druhou stranu si ani nestěžuje.
 
Loe umí s odzbrojující lehkostí a vtipem psát o těch nejzávažnějších tématech. Fakta o Finsku mají spád, nenudí a i přes mrazivé postřehy o lidské osamělosti nakonec spíš potěší a pohladí.
 
Vlastně jediné, co ho významně trápí, je voda. Ta je ústředním motivem celého románu. A přestože Njál většinou mluví o skutečné vodě, je jasné, že mu vadí hlavně její plynutí v metaforickém smyslu. Sice se bojí osamělosti, ale možná ještě víc se bojí změny. Když ale potká Sestru (i v jejím případě je pravé jméno před čtenáři zamlčeno), přece jen se běhu událostí trochu podvolí a zjišťuje, že může koneckonců vždy zadržet dech. „Je třeba zadržet dech, protože když zadržíme dech, voda nám nemůže ublížit, to se pak stáhne zpátky, a četl jsem, že kdyby miliarda Číňanů začala najednou skákat, vychýlila by se Země ze své dráhy, ale co kdyby stejná miliarda zadržela dech?“
 
Stejně jako voda plyne i vyprávění. Loe používá zvláštní druh proudu vědomí, ve kterém se mísí myšlenky a promluvy, někdy dokonce v rámci jedné věty. Tento proud čtenáře vtahuje, věty jsou většinou poměrně dlouhé, některé i půl stránky, ale přesto je tempo knihy nesmírně vysoké. I dlouhé věty totiž plynou přirozeně s během Njálových myšlenek, mnohokrát se v nich opakuje prakticky totéž, jak Njál obrací stejnou věc dokola, aby ji mohl promyslet z různých úhlů pohledu. Náhlé přechody k pasážím s krátkými větami působí někdy až groteskně: „Říkáte to všem? ptám se. Říkáte všem, aby jezdili opatrně? Vrtí hlavou. Jen několika málo, odpovídá. Skoro nikomu. Jen nepatrnému počtu. Ale mně jste řekla, abych jel opatrně? Ano. Udělala to a pamatuje si to. Dramatické. Tohle je dramatické.“
 
Loe umí s odzbrojující lehkostí a vtipem psát o těch nejzávažnějších tématech. Fakta o Finsku mají spád, nenudí a i přes mrazivé postřehy o lidské osamělosti nakonec spíš potěší a pohladí. Na závěr už jen poznámku k celkovému hodnocení: tato kniha by si možná sama o sobě zasloužila i o deset procent více, ale ze srovnání s Loeho nejslavnějším románem Naivní. Super vychází přece jen jako poražená.
 
Hodnocení: 75 %
 
Ukázka:
 

Pracuju tak trochu podobně jako jiní mediální pracovníci. Činím volbu jménem jiných. Rediguju chaos zčásti nesouvisejících informací a vařím z nich srozumitelné a přitažlivé vyprávění. V tomhle případě vytvářím vyprávění o Finsku a je třeba neklást příliš důrazu na to, že je tam tolik vody, je nás mnoho, ve kterých voda vyvolává nevolnost, protože ji nelze zastavit, mění, aniž by se sama měnila, jako čas, voda a čas, k čertu s nimi, ostatně, ale je třeba je zmínit, v každém případě vodu, čas není třeba nijak zvlášť zmiňovat, pokud jde o Finsko, ale vodu ano, jinak to bude nápadné, a teď už je zmíněná, en passant, tvářil jsem se jakoby nic a zmínil jsem ji, takže je zmíněná a za chvíli bude možná zapomenutá. Nejdůležitější ze všeho právě teď je, abych se úplně vyhnul zmínce o filmu Vodní svět.



© 2011 Vakát s.r.o.
| RSS |