• Gaute Heivoll - Než shořím

    Norská knižní událost roku 2010 právě vychází v českém překladu!
  • facebook

    Málokdy se nám podaří komunikovat přímo s tím, komu jsou naše knihy určeny. Buďme v kontaktu!
Nakladatelství Vakát

Historie jednoho žhářství a zrození spisovatele...

Milena M. Marešová, 13. 2. 2013, idnes.cz

Žhářská historie asi nikdy nebude radostná. Jestliže je navíc vytvořena severským autorem, zdá se, že půjde o velmi depresivní prózu. Jenže v knize Než shořím norského spisovatele Gaute Heivolla se předpoklad ponurého čtení nenaplňuje. Přes vážné téma se podařilo autorovi sepsat čtivý příběh.

Gaute Heivoll se narodil v pondělí 5. června 1978. Datum je podstatné nejen zrozením budoucího spisovatele, debutujícího sice roku 2002, ale podstatně do literárního světa zasahujícího až v roce 2010, kdy vyšel právě román Než shořím. V den jeho narození také v jeho rodné vesnici, ve Finslandu, vzplanul další z řady úmyslně založených požárů.

Heivoll ve své knize spojil několik přístupných komodit – skutečnou událost, známý prostor, výsek reálného času a okruh lidí, s nimiž prožil část svého života. Jednoduché nápady mohou mít svůj půvab, a když je navíc autor dovede literárně využít, výsledkem je téměř detektivní román, lákavé a napínavé čtení, v němž Heivoll neopomněl využít své znalosti ze studia psychologie, které absolvoval.

O rodičích a dětech


Román Než shořím je reportáží o sériovém žhářství, k němuž došlo během jednoho letního měsíce ve vesničce ležící v jižní části Norska. Vesnici ztracené, nahlédneme-li do satelitní mapy, v přírodě, v rozlehlých lesních prostorách. Tam se autor po letech vrací, aby dohledal pamětníky události, která musela nepochybně poznamenat obyvatele místa, v němž se všichni znají a stále ještě nechávají i v noci odemčené domovní dveře. Heivoll zároveň rekonstruuje událost, kterou upřesňuje a datuje vyprávěním vlastní biografie. Představuje své rodiče, připomíná si okamžik, kdy ho učitelka nazvala budoucím spisovatelem i moment, kdy se jím alespoň sám pro sebe skutečně rozhodl stát a napsal první text. Stalo se to ve chvíli, kdy mu umíral otec, a tak se autor vyrovnává také s tíží takové ztráty a s drásavostí toho, co sice může být v sebereflexi vysloveno, ale nelze to už sdělit tomu adresátovi, jehož se to především týká.

Právě vztah rodičů a dětí je zásadním momentem knihy. Nejen že mottem je vyprávění o tragické smrti: „Nikdy před tím jsem ten příběh neslyšel, je skrz naskrz srdcervoucí, ale zároveň plný…, hm. Jak bych to měl nazvat. Lásky?“ Nadto způsob, jímž Gaute Heivoll vypráví, se nenápadně a bez patosu blíží antické tragédii. Vše jako by se stávalo nepochopitelně, v zákonitosti, s osudovostí, vůči níž se nelze vzepřít. Zároveň zvolil autor způsob reportážně-detektivní, ovšem s tím rozdílem, že záhy víme, kdo je viníkem, a soustředíme se víc na drobné příznaky psychické poruchy, a na způsob, jímž je narušeno spolužití narušené zlem, které nelze odhadnout a ochránit se před ním: „Dělilo je jenom několik metrů. Nakonec se jí podařilo se nadechnout a zaječela, v téže chvíli onen člověk škrtl sirkou, podržel ji v ruce a v tom náhlém záblesku světla bylo vidět jeho obličej: část brady, koutek úst, nos, oko. Pak hodil sirku směrem k ní.“ Ovšem, i z takových podivností a ran se skládá život. To se Heivollovi podařilo výborně zachytit v rozhovorech s rodáky, v přístupu, který je i po letech bolestný, ale zároveň vyrovnaný, snad dokonce jistým způsobem chápající.

Cosi se prostě stalo


Nedozvíme se vlastně, proč se z hodného chlapce, z „vymodleného dítěte“ stal žhář. Tušíme, že se něco přihodilo při jeho vojenské službě, ale možná se jen cosi zlomilo, projevilo, ani nemuselo dojít ke konkrétnímu zážitku. Spisovatel spíš vystihl podivnou spleť příznaků, které jsou pochopitelné, když si je zpětně poskládáme a někdejší události a souvislosti si vybavíme. Při prožívání v konkrétním čase mnohé z toho bylo neviditelné, nepostřehnutelné.

Své vyprávění nevede Gaute Heivoll chronologicky, i když základní časová linka je daná. Okamžiky různých let klade vedle sebe a tím je porovnává. Spíše skládá mozaiku z vlastních vjemů, z deníkových zápisků a dopisů svých blízkých a známých, z paměti obyvatel Finslandu, z hřbitovní matriky. Prochází napříč desítkami let svého života a okolních událostí, sám možná teprve při psaní mnohé pochopil, něco ponechal v náznaku, neboť dokonalá rekonstrukce už není možná. Přesto se mu příběh nerozpadl, jeho materiál se dostal přesně na onu sympatickou hranici, kdy přestaneme pátrat po míře reálnosti a fabulace; jeho podstatné poslání a tragické vyznění je téměř uhrančivé. Rozhodně se tedy podařila jedna věc – autor vystavěl výborný román.

 

Autor: Milena M. Marešová, literární publicistka a kritička 

 

 

 

 

- originál recenze naleznete zde



© 2011 Vakát s.r.o.
| RSS |