• Gaute Heivoll - Než shořím

    Norská knižní událost roku 2010 právě vychází v českém překladu!
  • facebook

    Málokdy se nám podaří komunikovat přímo s tím, komu jsou naše knihy určeny. Buďme v kontaktu!
Nakladatelství Vakát

Míjející se repliky, nezaslechnuté výkřiky...

MUDr. Radkin Honzák, CSc.

 V biblioterapii je stejně důležité, možná důležitější, aby umělecká díla četli nejen pacienti, ale také terapeuti, protože jim rozšiřují a nově nasvětlují kontextuální rámec klinických příběhů a uvolňují svěrací kazajku diagnostických manuálů, doporučených kriterií či učesaných kasuistik. Kniha, o níž je zde řeč, není zdaleka jen odpočinkovým čtením (navzdory velké popularitě u evropských čtenářů), ale také hutnou příručkou pro rodinné a partnerské poradce.

     Ve zvolna vyhasínajícím vztahu manželů blížícího se středního věku doutná partnerská krize, která naplno propukne během společné dovolené naaranžované tak rafinovaně, že by situaci nezvládla ani po uši zamilovaná dvojice. Postupné vzdalování protagonistů vyústí v iracionální kousky obou, přičemž manžel se chová jako ten větší pitomec. Je také větší narcista a hysterik než jeho mírněji manipulující žena (však také autor v interview doznal, že ona mu je sympatičtější). Závěrečné setkání není katarzí, ale daleko spíš projevem únavy z excesů a peripetie bude nutně následovat; její průběh ale autor ponechává na fantazii a na zkušenosti čtenářů. Ti naivní třeba uvěří, že je to happyend. Třem dětem, které se v tom máchají, poskytuje autor asi tolik prostorů, kolik jim za těchto okolností poskytují rozevlátí rodiče v reálném světě.
 
     Text je napsán jako serie dialogů, v nichž se partneři nepotkávají (princip je zakódován již v titulu, který pochází ze zkomolení názvu Garmisch-Partenkirchenu automatickým překladem) tu a tam doplněný scénickými poznámkami pojednanými v mrazivě výstižné zkratce. Například představení protagonistů: „Nina Telemanová. 43 let. Učitelka norštiny na střední škole. Krátkozraká. Skla brýlí silná čtyři centimetry. Vlastně ne. Jeden centimetr. Ale i to je dost.
Bror Teleman. 42 let. Dramaturg Národního divadla. Sní o tom, že jednou napíše sám nějaké divadlo. Sakra dobrý kus. Který tomu všemu dá smysl. Zrak výtečný. Problémy s alkoholem? Nee. Ani ne.“ Zástupné xenofobní téma a diskuse o něm jen kontrapunktují hlavní proud, přihrávající postavy dostaly pár, navíc často pouze někým zprostředkovaných (např. londýnskou policií), ale pro celkovou atmosféru nezbytných „štěků“.
     Román má nejméně tři roviny. Fascinující je třeba zápas Telemana s vlastním jungovským Stínem karikovaným až do „fašounských serepetiček“ (Sám sebe neznám, říká si Teleman..., netuší však, že jádro pudla je jinde), ale také neuspokojující pomsta odmítané Niny za jeho zmírající zájem, označkování teritoria dočasným milencem... V upoutávkách je vyprávění označováno jako humorné, a já dodávám, ano, a jde o humor velmi drsný.
     Proč myslím, že by ji měli číst jako učebnici manželští a rodinní poradci? Protože po akutní fázi krize popsané na dvěstěpadesáti stranách zákonitě přichází fáze chronická označovaná některými odborníky – stejně drsnými jako Erlend Loe – odklízení zdechliny, pokud nějaká zbyla. Úvahy o tom, jak by mohli pomoci této rodině bych považoval za užitečnou intelektuální klinickou rozcvičku. Přitom se text čte jedním dechem; mně už se dlouho nestalo, abych přejel dvě zastávky v metru.
 
7. 7. 2010                                                MUDr. Radkin Honzák, CSc.


© 2011 Vakát s.r.o.
| RSS |