• Gaute Heivoll - Než shořím

    Norská knižní událost roku 2010 právě vychází v českém překladu!
  • facebook

    Málokdy se nám podaří komunikovat přímo s tím, komu jsou naše knihy určeny. Buďme v kontaktu!
Nakladatelství Vakát

Norsko není daleko

Radkin Honzák, blog, 26. 12. 2011

Hárún ar-Rašíd nebyl žádný introvert a měl čilé styky s kdekým, počínaje Karlem Velikým a konče mýtickými bytostmi. Běžně s ním chodila hrát šachy také Smrt. Když ji jeden sloužící viděl přicházet, přiběhl celý vyděšený za chalífou a prosil ho, aby mu půjčil rychlého koně, na kterém ujede domů, do Samary, kde před ní bude v bezpečí. Ačkoliv to nezní pravděpodobně, chalífa mu vyhověl. Pak zasedl k šachovému stolku. Smrt zahájila pěšcem e2-e4, potom se zamyslela a povídá: „To je divné... Viděla jsem tu tvého sloužícího. Co tu dělá? Vždyť já s ním mám večer schůzku v Samaře.“

To, že svému osudu nikdo neuteče, tvoří epickou linii norské novely, jméno jejíhož autora by nás nemělo svádět k mechanickému překladu, protože v norštině znamená „dobrý, pěkný“. Psychologický rozměr je pak determinován osobností hlavního hrdiny, třicetiletého úspěšného spisovatele, který má prakticky všechno, co si člověk může přát, kromě životního smyslu. Jeho itinerářem by proto mohla být Pascalova myšlenka: Lidé vyhledávají radovánky, zmítajíce se sem a tam jen proto, že cítí prázdnotu svého života, ale necítí prázdnotu té nové zábavy, která je vábí.

„Jak je to dlouho, co jsem se cítil šťastný a veselý a přitom nebyl pod vlivem alkoholu a drog?“ táže se hrdina, který nemá jméno, který se ale nepřehlédnutelně staví do řady za Fausta, Oněgina a další bludné duše z časů klasiky, ale jak doba přitvrdila, zdají se být jeho přímými předchůdci například japonští hikikomori, Pianistka Elfriede Jelinekové a psychopat z Turriniho monodramatu Hotovo, konec! Hrdina je si vědom prázdnoty svého bytí a komentuje je slovy: „Ne, jediným opatřením proti nesmyslnosti života je a bude distrakce. Musím něco dělat, cokoliv, psát, pít, šukat, číst, ne proto, že by mi to dodávalo stabilní životní radost, nýbrž proto, že to odvádí moji pozornost od nesnesitelné nesmyslnosti na dně mé existence...“

Také přesně reflektuje své emoce, kterými bez sublimačního či katarktického účinku vybavuje hrdinku své povídky: „Ta umírající, do morku kostí deprivovaná stará ženská dává průchod absolutní nenávisti k lidstvu a do toho lidstva počítá sama sebe, protože sebe taky nenávidí...“

Čtenář se dočte, co hrdina s touto emoční a hodnotovou výbavou udělá; je to zachyceno svěžím a realistickým způsobem. Co všechno by s ní mohl ještě udělat, zbývá domyslet. Není to rozhodně jenom norské specifikum, přestože načasování českého vydání vyvolává tísnivé asociace nejen na skutky, ale i na jejich hodnocení: „Vím, že kdybych si zašel k psychologovi a nacpal do sebe dostatečnou dávku antidepresiv, našlo by se i pro mne východisko“, domnívá se hrdina ve změti sebevražedných úvah.

Nikoliv, nenašlo, protože netrpí duševní poruchou, ale něčím podstatně horším, co bychom rádi zametli pod koberec: morální idiocií. Antidepresiva tenhle problém nevyřeší, přestože v současném období pohrdání morálkou a všeobecnou snahou medicinalizovat sociální problematiku by potkal plno ochotných laiků, jakož i profesionálů, kteří by mu je poskytli. Tudy však rozhodně cesta nevede.

Novela přináší výstižný popis charakteru, s nímž se setkáváme stále častěji. Ne že by se dříve nevyskytoval, ale byl pokládán za deviaci, nikoliv za normu a rozhodně nebyl masivně podporován prohlášeními o právu na seberealizaci, která naprosto nedostatečně zakrývají pravou podstatu, jíž je cynický egoismus. Chesterton kdysi napsal, že lidé, kteří se v životě chtějí jen bavit, končí tak, že je nebaví vůbec nic. Mám pocit, že do tohoto stavu spěje mílovými kroky naše společnost. Naléhavou otázkou zůstává, zda proroci typu Flinka ji mohou od toho odvrátit. 



© 2011 Vakát s.r.o.
| RSS |