• Gaute Heivoll - Než shořím

    Norská knižní událost roku 2010 právě vychází v českém překladu!
  • facebook

    Málokdy se nám podaří komunikovat přímo s tím, komu jsou naše knihy určeny. Buďme v kontaktu!
Nakladatelství Vakát

Počítání zažehnává zmatek

Lidové noviny 12. ledna 2008

 

Román Daniela Kehlmanna (* 1975) Vyměřování světa, který se dlouhé měsíce držel na vrcholu německého i rakouského žebříčku prodeje knih a byl přeložen do více než třiceti jazyků, nyní vyšel i česky.
 
Daniel Kehlmann volbou látek pro svá díla potvrzuje, že dobrodružství ducha může být nezměrné. A český čtenář se už o jeho zaujetí nevšedními osobnostmi mohl přesvědčit. V roce 2004 vydalo Argo překlad jeho novely Mahlerův čas, příběh fyzika a matematika Davida Mahlera, který jedné noci učiní „nejdůležitější objev svého života“. V této knize se Kehlmann, pocházející z Německa a žijící v Rakousku, nechal inspirovat Einsteinovou teorií relativity a vytvořil postavu geniálního vědce balancujícího, stejně jako text, na hraně uvěřitelnosti - i děj sám se stává relativním. A právě touto „hrou“ s nedohlednými a nedohledatelnými možnostmi a pochybnostmi o realitě dostávají Kehlmannovy knihy další rozměr, který staví na jeho akademickém zájmu o filozofii a literární vědu.
 
Když něco děsí, je dobré to změřit V románu Vyměřování světa zašel ještě dál. Vybral si dva velikány německé vědy a kultury. První, „kníže matematiků“ Carl Friedrich Gauss (1777-1855), dal jméno Gaussově eliminační metodě a Gaussově křivce. Druhý, přírodovědec Alexander von Humboldt (1769-1859), dal jméno slavné univerzitě a nadaci. Oba žili velkou část života v době utváření moderního německého národního povědomí. Kehlmann jejich životní příběh vypráví tak, aby si na své přišel jak čtenář, který se rád pohybuje v časově a reálně definovaných prostředích, tak i ten, který se historickými fakty zabývat nehodlá. Fakta tu nejsou tím hlavním, slouží k uchopení osudů dvou tak podobných, a přesto odlišných „šílenců žijících ve vlastním světě“.
 
Záminkou pro setkání Humboldta a Gausse a zároveň kulisou úvodu i závěru příběhu se stává kongres německých přírodovědců a lékařů. Ten se konal v Berlíně roku 1828, nikoliv roku 1818, jak si šotek -noční můra všech autorů, překladatelů a redaktorů - zašpásoval hned v první větě českého překladu. Na konci dvacátých let 19. století už měli Gauss i Humboldt za sebou mnohé významné objevy i převratné práce a byli uznávanými autoritami ve svých oborech. Gauss se zabýval teorií čísel, matematickou analýzou, geometrií, geodézií, magnetismem, astronomií a optikou. Definovat Humboldtovy zájmy je ještě obtížnější -slovy profesora Hanna Becka - „nepokládejme Humboldta za univerzalistu, byl největším novověkým geografem, který ve svých dílech syntetizoval rovněž dílčí poznatky příbuzných oborů, patřil k nejvýznamnějším realizátorům výzkumných cest, ve své době sestavil největší atlas jednoho kontinentu, v němž uplatnil tematicky zcela originální mapy“ (Alexander von Humboldt a české země, 1996).
 
Humboldt a Gauss se na konci 18. století vydali „vyměřovat svět“, každý po svém. Humboldt odplul do daleké Jižní a Střední Ameriky, Gauss však paty z rodného brunšvického vévodství (Braunschweig) mnohokrát nevytáhl. Oba však vládli teodolitem jako zemědělec kosou, zapisovali si čísla, která řadili do tabulek a soustav, jejich pohledy mířily ke hvězdám a dalekým planetám. Existuje snad něco dobrodružnějšího než doufat, že postup, který si vyberete pro řešení toho kterého matematického problému, vyjde? Že bude fungovat?
 
Musíme být stále tak němečtí?
 
Sled kapitol je vystavěn velice důmyslně. V úvodní (Cesta) nechává autor putovat Gausse z Göttingenu do Berlína a setkat se s Humboldtem. Následujících devět kapitol se střídavě věnuje Humboldtovi (Moře, Jeskyně, Řeka, Hora, Hlavní město) a Gaussovi (Učitel, Čísla, Hvězdy, Zahrada) a jejich cestě za změřeným světem. Názvy kapitol charakterizují, ve kterém prostředí se každý z nich pohyboval nebo čím se právě zabýval.
 
Alexander Humboldt, mladší bratr jazykovědce a pruského ministra Wilhelma, se vydal se společníkem Bonplandem do Latinské Ameriky, zřekl se žen („jenom to rozptyluje“; skutečný důvod Kehlmann jen naznačuje), zkoumal, měřil, počítal krajiny a lidi neprozkoumané, vše sepsal a později vydal v knihách. Carl Friedrich Gauss sepsal geniální pojednání Disquisitiones Arithmeticae, dvakrát se oženil, měl několik dětí, provedl geodetický průzkum Hannoverska, objevil možnost neeuklidovské geometrie, často hleděl k dalekým hvězdám a planetám...
 
Další čtyři kapitoly (Syn, Otec, Éter, Duchové) vracejí oba do Berlína na vědecký kongres - českého čtenáře bude možná zajímat, že se setkání zúčastnil také Jan Evangelista Purkyně, o něm však Kehlmann mlčí. Staví vedle sebe dva svérázné postarší muže, kteří o sobě celou dobu věděli - ze zmínek v novinách, z pověstí, jež je předcházely. Třetí osobou, která těmto dvěma v pozadí kongresu sekunduje, je Gaussův syn Evžen (Eugen), jakési ztělesnění snahy obou začlenit se do běžného života a do společnosti. Potíže, do nichž se Evžen dostane, však svědčí spíše o jejich místy až komické asociální sobeckosti. Evžen je podle Gausse k ničemu. Kdyby se věnoval matematice, hrozilo by, že pošpiní „čest rodiny“, studia práv zanechal, navíc se oddává básnění, čímž velký matematický génius pohrdal. Evženovým sólem je tedy kapitola poslední (Strom). Evžen od otce odchází a vydává se najít důstojný a sebevědomý život do Ameriky. Je to vlastně jakýsi dovětek po kapitole Step, která oba vědecké génie spojuje, ovšem nikoliv přímo, ale korespondenčně. Právě v jejích reflexích vyplouvá na povrch smíření s během života.
 
Dát Kehlmannovu románu nálepku historický, filozofický či dobrodružný by bylo zjednodušující. Mísí se v něm mnoho prvků ze všech zároveň . A to je dobře, protože tak jeho vypravěčské umění a smysl pro detail dostávají velkou příležitost se rozvinout. Určitě jde ale o román o Německu. Snaží se například pojmenovat některé aspekty národní německé povahy: „Němec je někdo, kdo nikdy nesedí křivě...“ Anebo: „Člověk se víc dozví, když putuje sám, a Němců doma potkáte beztak dost...“ Jinde zas: „Německo nebyla země měst, obývali ji sedláci a pár podivínských aristokratů, tvořilo ji tisíce lesů a vesniček. Cítil se, jako by je musel všechny navštívit...“ V některých souvislostech a díky naší znalosti budoucích událostí dostává ironie až tragický podtón, jako v případě líčení mexických poměrů: „Taková civilizace a tolik krutosti, nechápal Humboldt. Jak je to možné! Naprostý protiklad všeho, co představuje Německo...“
 
Ostrovtipu neušetřil Daniel Kehlmann ani sám sebe jako autora: „...každý trouba za dvě stě let si z něho bude utahovat a vymýšlet absurdní nesmysly o jeho osobě... romány, které se ztrácejí ve lživých pohádkách, protože jejich autor své plané řeči spojil se jmény historických osob... “ Ale především je román Daniela Kehlmanna čtivý. Vůbec nevadí, že autor není matematikem, ve vyprávění si to plně uvědomuje a včas se vždy zarazí. Možná i to dodává jeho knize mimořádnou čtenářskou přitažlivost.
 
BELETRIE KNIHA TÝDNE
 
Vyměřování světa Daniel Kehlmann Přeložil Tomáš Dimter. Vydalo Nakladatelství Vakát, Brno 2007, 224 strany.
 
O autorovi | IVETA COUFALOVÁ, Autorka je historička, působí v redakci revue Dějiny a současnost a Nakladatelství Lidové noviny.
IVETA COUFALOVÁ


© 2011 Vakát s.r.o.
| RSS |