• Gaute Heivoll - Než shořím

    Norská knižní událost roku 2010 právě vychází v českém překladu!
  • facebook

    Málokdy se nám podaří komunikovat přímo s tím, komu jsou naše knihy určeny. Buďme v kontaktu!
Nakladatelství Vakát

Příběhy o tajemství života

iLiteratura, autor:Jana Samohejlová

V českém výboru z povídek Torgnyho Lindgrena Souchotě a jiná slova, sestaveném a přeloženém Anežkou Kuzmičovou, je zastoupena tvorba, jež vznikala v průběhu více než dvaceti let (1978-1999). Vývoj Lindgrenových kratších próz by se dal přirovnat k vývoji jeho románů od Cest hada na skále (1982, česky 1988) po Přerušený příběh (2002, česky 2005).

Tvorba osmdesátých let tematizuje otázky náboženství a víry, zatímco romány a povídky z let devadesátých - počínaje románem Till sanningens lov (Chvála pravdy, 1991) - projevují silnější příklon k filozofii, estetizaci a intelektualismu. Zjednodušeně by se toto schéma dalo aplikovat i na český povídkový výbor. Příběhy z prvních dvou částí výboru vycházejí především z hluboce procítěné a reflektované religiozity (Lindgren se v 80. letech, kdy většina těchto povídek vznikala, stal členem katolické církve). Povídky v třetí části, jež pocházejí z let devadesátých, jsou spíše obecně humanistického rázu a pojednávají problematiku umění, pravdy a skutečnosti. Podobnou proměnou jako námět prošel v Lindgrenově díle i jazyk a styl: pokud je většina povídek v první a druhé části ovlivněna především jazykem Starého a Nového zákona, povídky v posledním oddíle jsou inspirovány zejména spisy filozofickými (Schopenhauerem, Nietzschem, Heideggerem ad.) a díly světové literatury (zejména romány německy píšících autorů jako Thomas Mann, Robert Musil, Heinrich Böll, Franz Kafka atd.).

 
Specifickým stylistickým rysem, který se projevuje stabilně již od osmdesátých let, je dialekt autorova dětství, västerbottenština. Plynutí textu napodobující ústní vyprávění a jeho melodii jsou pro Lindgrena, který je podle svých slov schopen strávit nad jedinou větou celý den, navýsost důležité. Sám autor se v jednom rozhovoru vyslovil, že čtenáři mají při čtení text nejen vidět, ale především slyšet. Kromě muzikálnosti dialektu se Lindgren inspiruje hudbou jako takovou, mezi jinými dílem Gustava Mahlera, jenž také figuruje v jedné z povídek. V povídkách se prolíná obrovská osobní a čtenářská zkušenost s tradičním ústním vyprávěním, jež bylo v době Lindgrenova dětství namnoze spojeno s převypravováním a vykládáním biblických příběhů. Dalo by se říci, že Lindgrenova díla obecně se již při svém vzniku pohybují kdesi na hranici mezi „písmem“ a „hlasem“, mezi slovem zapsaným a vyřčeným: autor se netají tím, že jeho díla dostávají písemnou podobu až ve chvíli, kdy je má v hlavě a v paměti zcela zafixované. 
 
Prostředí Lindgrenových povídek je opět inspirováno především rodným regionem a Biblí, okrajověji pak odkazuje k naprosto smyšleným časoprostorům (povídka „Prazalanz“) či k moderní evropské společnosti, zejména k německy mluvícím oblastem (povídky „Alfred Krummes“, „Das Lied von der Erde“, „Pohřeb Thomase Manna“). Ať už se však příběhy odehrávají kdekoliv a kdykoliv, ať jsou ponuré, smutně vážné či hravě groteskní, jedno mají společné: vypovídají o těžkých podmínkách obyčejného lidského života, o překonávání nadlidského, o každodenních „hrdinských činech“, jež s sebou často nesou záhubu a smrt, a přesto od nich člověk nikdy neupustí. Z Lindgrenových povídek čiší lačnost po životě, údiv nad zázrakem života, přestože jeho součástí je neodmyslitelně také utrpení a zlo. Právě nezdolná schopnost nepodlehnout temným stránkám bytí, úcta k člověku (bloudícímu a hledajícímu) a víra v důstojnost jednotlivce jsou Lindgrenovými ústředními hodnotami. K figurám, jež mu obvykle pomáhají tyto hodnoty zprostředkovat, patří ironie, nadsázka a paradox. S jejich pomocí se hranice mezi tragickým a komickým, hlubokým a banálním, božským a přízemním smazává a splývá, takže obojí je přítomno zároveň. Tento rys vytváří charakteristické napětí, jež je původcem jakési tajuplnosti (chtělo by se říct až mystičnosti), kterou čtenář při četbě jeho děl vnímá.  
 
Překladatelkou příznačně zvolený název Souchotě a jiná slova odkazuje na dva fenomény, jež jsou pro Lindgrenovo pojetí života a pro jeho tvorbu naprosto zásadní. O roli mluveného i psaného slova bylo již pojednáno výše, zbývá naznačit souvislost s tuberkulózou. V typicky Lindgrenovském, čili ironickém, duchu nám autor v jednom rozhovoru sděluje, že tuberkulóza byla v jeho dětství všudypřítomná a strach ze smrti že ovládal dokonce i malé děti; na druhou stranu však na ní bylo také něco dobrého, protože právě díky tuberkulóze se po jeho rodném kraji začala šířit vzdělanost. Sedlákům a vesničanům postiženým touto chorobou totiž nezbývalo nic jiného než sedět doma nebo v sanatoriu a číst. Lindgren sám dostal tuberkulózu ve věku pěti nebo šesti let a po celé dětství byl skálopevně přesvědčen, že se nedožije dospělosti. Až když mu bylo asi třináct, lékař mu sdělil, že se definitivně uzdravil. Od té doby prý chápe život nikoli jako samozřejmost, nýbrž jako zázrak. Jak to vyjadřuje souchotinář v povídce „Dopis II: Pravá láska“: „Já slavím každý den se životem svatbu.“ Lindgren věří v posvátnost a tajemství života, a právě o tom jsou nejen jeho povídky v novém českém výboru, nýbrž i veškeré jeho další dílo.
 
© Jana Samohejlová


© 2011 Vakát s.r.o.
| RSS |