• Gaute Heivoll - Než shořím

    Norská knižní událost roku 2010 právě vychází v českém překladu!
  • facebook

    Málokdy se nám podaří komunikovat přímo s tím, komu jsou naše knihy určeny. Buďme v kontaktu!
Nakladatelství Vakát

S Erlendem Loem o literatuře a o norské společnosti

Host 10.11.2010 , autor: Daniela Mrázová

 

S Erlendem Loem o literatuře a o norské společnosti
 
Erlendu Loemu vyšlo v češtině už pět knih.
Ze současných norských spisovatelů zde publikoval více jen Jostein Gaarder. Českou republiku navštívil Erlend Loe v červnu u příležitosti vydání svého posledního románu Tiché dny v Mixing Part. Ten vypráví příběh manželského páru, který se rozhodne strávit svou dovolenou v Německu…
 
* Když píšete, myslíte někdy na to, že by měl být text srozumitelný i pro cizince?
 
Na to nikdy nemyslím. Vůbec nemyslím na čtenáře, když píšu. To by bylo úplně špatně. Píšu to, co můžu a musím psát, a komu se to líbí, ten to přijme, a ostatní ať čtou něco jiného. Naštěstí je svět plný knih.
 
* A když jste psal Tiché dny v Mixing Part, vůbec jste nemyslel na to, jak bude kniha přijata v Německu? Případně Fakta o Finsku ve Finsku?
 
Co se týče Finska, tam jsem byl předtím mnohokrát, a tak jsem si byl vědom velké míry sebeironie, kterou k sobě Finové jako národ chovají. O Německu jsem pochyboval víc. Ale práva ke knize koupili docela rychle. Zajímalo by mě, co se o ní bude psát, až vyjde tady.
 
* Má v Norsku hodně lidí antipatie vůči Německu? Proč jste pro obraz manželské krize v knize Tiché dny v Mixing Part zvolil právě toto pozadí, když by se mohla odehrávat i jinde?
 
Byla to trochu náhoda. E-maily z úvodu knihy jsou v podstatě autentické, pocházejí z korespondence mého bratra a jeho rodiny, kteří si před několika lety pronajímali dům v Garmischi. Takhle jsem o tom začal přemýšlet. Samotné dialogy by se samozřejmě mohly odehrát kdekoli, ale to, že jejich pozadím je Německo, staví určité věci na hranu: můžu si pohrávat s německou historií, válkou, a to se mi líbí. Nemyslím si, že by antipatie vůči Německu byly v Norsku hlubší než jinde. Ale přirozeně tam ještě pořád někde vězí. Víme, že Německo urazilo dlouhou cestu a opravdu se zabývalo tím, co se stalo, a dostalo se ve zpracovávání všech těch nepochopitelných věcí hodně daleko, ale… Stále se k tomu vracíme a zbytek Evropy taky.
 
* Ale neměli bychom za tím konečně udělat tlustou čáru a nechat toho, myslím té ironie? Vždyť jsme to nezažili.
 
Myslím si, a tady bych chtěl zdůraznit slovo myslím, protože jsem válku nezažil, že to trvá několik generací, než se na válku zapomene. Lidské ztráty byly prostě tak veliké, že přetrvávají, jen v jiné formě. První generace nechce mluvit o tom, čeho se účastnila. Druhá generace vyrůstá ve velikém mlčení, s nevyřčenými slovy, s problémy, které se někdo snaží skrývat. Třetí generace chce vědět, co se přesně stalo, chce hledat a zjišťovat, že hrdinské příběhy, se kterými vyrůstala, jsou možná trochu komplikovanější, než jak jí je vyprávěli. Alespoň tak tomu je v Norsku. Na racionální úrovni jsem i já, stejně jako většina ostatních lidí, schopen vidět, že Německo se opravdu od té doby dostalo daleko a že je nespravedlivé jim to pořád připomínat. Jenže to tam prostě je. Vždyť se podívejte, když před několika měsíci mělo Řecko ekonomické problémy, Němci navrhli, že by Řekové možná měli prodat některé ze svých krásných ostrovů — a odtud už byl jen kousek k nacistické minulosti. A tak je to pořád a ještě chvíli to potrvá.
 
* A co přijde po Tichých dnech?
 
Mám rozepsáno několik scénářů a nedávno jsem dokončil jednu knihu o Kurtovi, která vyjde teď na podzim. Kromě toho se zabývám myšlenkami na dva romány, které bych měl začít psát koncem roku a napřesrok. Plánů mám dost. Horší je najít si na to všechno čas. Jsem zvyklý udržovat vysoké tvůrčí tempo. Asi bude jen dobře, když se mi podaří dělat míň věcí, věnovat jim více času, nebo třeba míň pracovat, ale není to snadné.
 
Žádná kniha není přímo o mně
 
* Není hlavní postava většiny vašich knih pořád tentýž člověk? Ten, který stárne s vámi?
 
Příliš o tom nepřemýšlím, není to něco, pro co bych se rozhodoval. Ale všiml jsem si toho a řekl jsem si, že je to prostě přirozené. Já taky stárnu a život mě staví do situací, které jsem doposud nezažil, takže pak můžu popisovat nové věci i pocity. Tohle určitě platí pro všechny sféry umění a všechny autory a umělce. Taky jsem si několikrát říkal, že ty první tři romány mají skoro stejného hlavního protagonistu, zatímco pozdější knihy se, co se týče hlavní postavy, liší víc, ale teď vidím, že i v tom je určitý vzorec. Myslím, že nejsem schopný napsat cokoli, mám poměrně omezený rejstřík, stejně jako spousta jiných spisovatelů. Takže to pak jsou variace na několik málo témat.
 
 
Erlend Loe (nar. 1969) je norský prozaik, scenárista a překladatel. Debutoval v roce 1993 románem Tatt av kvinnen (Uchvácen ženou), který byl později i zfilmován. Loe je autorem dvacítky knih, z nichž česky dosud vyšlo pět titulů: kultovní román Naivní. Super — neobvyklý „naivní deník“ mladíka, který se rozhodne začít svůj život znovu od nuly; Fakta o Finsku — návod, jak nepsat turistického průvodce; Doppler — román o tom, jak se usedlý otec rodiny rozhodne stát poustevníkem na kraji velkoměsta; Ryba — první ze série ilustrovaných příběhů o řidiči ještěrky Kurtovi; a Tiché dny v Mixing Part — román o manželské krizi na rodinné dovolené v Alpách.
 
 
* A ptají se vás na autobiografické prvky ve vašich knihách často?
 
Ano. Zpravidla odpovídám, že žádná kniha nepojednává přímo o mně, ale že musím přirozeně vycházet z toho, co je v mé hlavě. Ale to musí i spisovatelé, kteří píšou o vikinském období nebo o indiánech nebo o čemkoli jiném. Vkládám však do toho tolik fikce, že nemám pocit, že by moji čtenáři věděli, kdo jsem. Na druhou stranu si ale dokážu představit, že psycholog nebo dobrý znalec lidí může z mých knih vyčíst víc, než bych si kdy sám připustil.
 
* V České republice je jen hrstka autorů, které lidi poznávají na ulici, možná tak tři čtyři. V Norsku je tomu jinak, fotografie spisovatelů bývají často v novinách apod. Máte v Norsku status celebrity?
 
Hm, hodně lidí ví, kdo jsem. Poznávají mě na ulici nebo když si objednávám pizzu po telefonu. Ale většina lidí zůstává diskrétní, zřídkakdy dochází k nějaké nepříjemné situaci.
 
* Spisovatelé mají v Norsku docela vysoký status a současně jsou součástí popkultury. Je to podle vás dobře?
 
Ano, je dobře, že literatura je populární a lidé čtou knihy. Nedávno jsem byl na jedné nakladatelské oslavě, kde v proslovu zaznělo, že Norové ze všech národů kupují (a snad i čtou) nejvíc knih v přepočtu na obyvatele. Nemám nic proti tomu, aby byli spisovatelé součástí popkultury. Proč by neměli, když píšou dobré knihy? Ale kdyby to měla být jen póza, bylo by to samozřejmě o něčem jiném.
 
* Získala jsem dojem, že vaše knihy jsou čím dál tím ostřejší ve své ironii vůči lidem a v neposlední řadě i vůči norské společnosti blahobytu. Mohlo by být docela zajímavé číst vašeho Dopplera a zároveň Syndrom velkého vlka od Thomase Hyllanda Eriksena, který tu právě vyšel. Naštěstí jsou vaše knihy velice zábavné, takže čtenář často zapomíná, že jsou kritické. Je to tak schválně?
 
Ani nevím. Myslím, že můj záměr není primárně politický, ale samozřejmě občas proniknou některé mé postoje a názory, aniž bych to měl v úmyslu. Někdy mě to samotného překvapí, protože norský stát blahobytu a rovnosti rovněž způsobuje, že se stáváme politicky velmi korektními a málo agresivními. Některé mé ostřejší názory pak vyjdou při psaní na povrch. Pro mě jde humor, postavy, situace a společenské komentáře jedno s druhým, nic z toho nemohu vynechat, aniž bych změnil celek. A jestli se přitom především bavíte, anebo přemýšlíte, co za tím vším je, to záleží na jednom každém člověku.
 
Na úkor solidarity
 
* Norsko je pravděpodobně nejbohatší zemí na světě, ale současně je bohatství poměrně rovnoměrně rozloženo mezi lidmi jako výsledek dlouholeté sociálnědemokratické tradice. Je to pro Norsko dobře?
 
Řekl bych, že je to dobře, je to společenský model, který je zároveň dobrý a funkční. Ale mění se. Dnes je v Norsku mnohem přijatelnější být bohatý, opravdu bohatý a opravdu v zajetí materialismu — lodě, auta, domy —, než tomu bylo před patnácti dvaceti lety. Dříve se tyhle věci moc na odiv nestavěly. Dnes je přijatelné být bohatý, což se děje na úkor naší solidarity s ostatním světem. Máme pocit, že se obejdeme bez ostatních, a nevidíme, jak je Norsko vlastně malé. To považuji za hluboce problematické.
 
* Jsou dnes Norové méně solidární?
 
Jsou lidé, kteří se domnívají, že nejdřív se musíme postarat o to, aby bylo všechno dokonalé doma, a pak teprve můžeme pomáhat ostatním. Spousta lidí je k zahraniční pomoci skeptická. Dáváme peníze tam, kde je to potřeba, ale jejich množství se dost liší. Relativně hodně peněz se vybralo na tsunami v roce 2004, ale vůle pomoci Pákistánu po nedávných povodních byla malá. Můžeme si dovolit dát tolik, kolik je třeba, ale sami se máme tak dobře, že už ani necítíme, že některé oblasti na zemi nemají nic. Hodně (z nás) mladších, kteří nikdy sami nezažili, že by jim cokoli chybělo, dost těžko chápe, jak spolu věci ve světě souvisejí.
 
* Znamená to, že se Norsko ani nikdy nestane členem EU? A kdyby přišlo nové referendum, jak byste hlasoval?
 
V roce 1994 jsem hlasoval pro vstup. Neznamená to, že si dnes myslím, že všechno, co EU dělá, je úžasné nebo krásné, ale jsem pořád velkým příznivcem mírového projektu společenství, který je základem unie. Také si myslím, že je důležité, abychom my Norové chápali, že zrovna teď jsme takovou šťastnou výspou většího kontinentu. Příště budeme potřebovat pomoc my a vypadalo by líp, kdybychom si společenství přáli. Jenže není pochyb o tom, že si zatím Norsko vede dobře i na vlastní pěst. A proto si taky myslíme, že jsme nezranitelní.
 
Foto autor| NAKLADATELSTVÍ VAKÁT FOTO ADAM KUBÁT, ARCHIV
 
O autorovi| Ptala se Daniela Mrázová


© 2011 Vakát s.r.o.
| RSS |