• Gaute Heivoll - Než shořím

    Norská knižní událost roku 2010 právě vychází v českém překladu!
  • facebook

    Málokdy se nám podaří komunikovat přímo s tím, komu jsou naše knihy určeny. Buďme v kontaktu!
Nakladatelství Vakát

Schulze říká natvrdo: Ráj neexistuje

Hospodářské noviny ,autor: Blanka Činátlová

 

Jeden z nejvýraznějších současných německých autorů se vrací do posledního socialistického léta.
 
Jakkoli by se dalo z různých anket, literárních cen nebo prodeje knižních překladů soudit, že současná německá literatura české čtenáře nijak zvlášť neuchvátila, tvorba Ingo Schulzeho ukazuje, jak se témata zdánlivě specifická výhradně pro soudobou německou společnost mohou dotýkat i kontextu českého.
Ať už jde o zkušenost dětství a mládí stráveného v socialismu, reflexi transformačního procesu devadesátých let, problematické sbližování Východu a Západu, neustálé střídání heroického odhodlání, nadšení, zklamaného očekávání a skeptického střízlivění, a to ve škále od patetického revolucionářství po banální „storky“ nezajímavé každodennosti.
Od každého trochu najdeme i v Schulzeho románu Adam a Evelyn, jenž vypráví příběh mladého páru v krizi intimní i „historické“. Adam a Evelyn se totiž ocitnou doslova v hraničním časoprostoru dějin i svého osobního života a během posledního „socialistického“ léta se odhodlávají k odchodu z NDR do západního Německa, překračují hranice československé, maďarské, rakouské, německé i „hranice“ lásky, zrady, oddanosti a sebezapření.
 
Miluji své zákaznice
 
Na začátku románu čteme motto z knihy Czeslawa Milosze: „Jenom ráj je skutečný, svět je neskutečný a jen dočasný, proto nás tak oslovuje příběh pádu...“ A z tohoto motta povstává románový příběh.
První rajská zahrada ve svém lůně skrývá krejčovskou dílnu, plnou střihů a štůčků látek, kde Adam, tak jako první člověk, jehož oděv podle Písma ušil Bůh, nůžkami a jehlou tvoří (formuje) nové bytosti, a svými šaty tak ženám dává lepší těla. Není divu, že opojen (mnohem více spíš svou „stvořitelskou“ mocí než krásou skutečných žen) podlehne pokušení a se svými zákaznicemi se miluje. Když ho Evelyn přistihne při „hříchu“, musí ráj modelek, ale i vztah s milovanou ženou opustit.
Až potud bychom mohli číst román jako banální apokryfní příběh střižený tématem manželské nevěry. Plody poznání však dozrávají ve východoněmecké zahradě v parném srpnu roku 1989. Evelyn prchá od Adama a Adam prchá za Evelyn. Podobně jako ve starozákonním příběhu oba opouštějí svůj rajský domov, za jehož branou, lépe řečeno zahradní brankou začíná prokletá země. Evelyn utíká, aby hledala ráj na Západě (možnost studovat), Adam pronásleduje Evelyn, protože si myslí, že ona je jeho rájem. Na scéně se objeví západoněmecký Michael, aby oba doprovodil z Východu na Západ (z pekla do ráje, nebo z ráje na zem?).
 
Jak voní koženka ve wartburgu
 
Druhý z možných rájů voní koženkovými sedačkami zánovního wartburgu, kávou z termosky a sekanou s hořčicí. Cesta Adama a Evelyn má mezi zastávku v prázdninovém ráji všech východních turistů, na Balatonu, kde bydlí jejich kamarádka Pepi. Letní zahrada maďarských přátel, obtěžkaná hrozny dozrávajícími podobně jako salámový socialismus, skutečně oplývá „mlékem a strdím“ – počínaje domácími koláči, přes pálenku k novým rozdychtěným zákaznicím božského krejčího.
Z balatonských kempů vane nejen smrad zatuchlých stanů, ale i lahodná vůně klobás a piva v papírových kelímcích u stánku. Zevlující východoněmecké davy přeplných kempů ve skutečnosti u nedozírné balatonské mělčiny netráví dovolenou. Pod klobásovou idylou se skrývá těkavá nervozita východoněmeckých turistů, které přilákalo otevření maďarských hranic na Západ. Paranoidní nedůvěra se střídá s euforií, nadějí i strachem z neznáma. Každý den přibývají prázdné stany a „zaručené“ zprávy z hranic. Atmosféru „přechodu“ (ve všech významech slova) výborně vystihují motivy vody – proti klidnému Balatonu, grotesknímu středoevropskému moři bez hloubky i soli, stojí dramatický Dunaj vytvářející tragické pozadí marných pokusů o překročení hranice na Západ.
Evelyn omámená Michaelem, jenž může být stejně tak archandělem západní svobody jako provokujícím východním agentem, chce na Západ, a Adam chce Evelyn, a tak jako pár-nepár opouštějí Východ, aby hledali nový ráj na blahobytném Západě, kde nádobí samo schne v myčkách a ženy nasycené konfekcí nepotřebují krejčího.
Zatímco Adam horko těžko napravuje rozpadlé manželství, na Východě se bourá berlínská zeď; dívaje se na televizní zpravodajství, pochybuje, jestli láska a svoboda, jež hledal, nezůstaly někde jinde anebo jestli by někde jinde neměl být on. Ostatně i vyprávěcí styl románu budí dojem jakési televizní kulisy – kapitoly poskládané z dialogů dráždí svou fragmentárností. Přičemž se nejedná ani tak o fragmenty formální, jak bychom možná čekali, ale významové – jako by si to podstatné hrdinové vyříkávali mezi kapitolami, uvnitř nichž se pak srpnové dusno mísí s podrážděnou konverzací, přidušenou nedůvěrou, žárlivostí, nevěrou, nerozhodností, ale také sváděním a pok(o)ušením.
 
Štrúdl z plodů poznání
 
Na začátku románu jsou fotky: Adam, první a jediný muž – přišpendlen ke „chvíli mezi ničím a něčím“ – oživuje v temné komoře na fotografickém papíru bytosti zrozené jeho krejčovskými nůžkami, galerii nových, krásných žen. Fotografické album, záznam Adamovy krejčovské kosmogonie, je jediná spojnice mezi domovem opuštěným a nově budovaným. Když se během revolučního podzimu jede podívat do svého bývalého domova, zahrada je zarostlá, dům zdevastovaný po prohlídkách tajné policie a osobní věci rozkradené sousedy, veškerý „svět včerejška“ se scvrknul na roztrhané fotografie, které potom společně s Evelyn v Mnichově slepují.
Na konci románu je zahrada a fotky. Po parném létě přišel Advent a jednoho nedělního rána Evelyn peče jablečný nákyp – i tak se dá zatočit s hříchem, plody poznání šoupneme do štrúdlu – a přes okno vidí smějícího se Adama se slamákem na hlavě (jako správný zahradník z Edenu), jak „držel rozevřené album před sebou jako partituru, vytáhl jednu z velkých, poslepovaných fotek svých žen a upustil ji do ohně“. Pro ty, co věří na věrná manželství, konečně happy end; pro ty ostatní děsivý klid, protože už není kam padat a žádný další ráj není možný.
 
Přestože se v románu rytmicky vracejí některé motivy, které pro nepamětníky mohou fungovat jako jakýsi magickorealistický ornament a na pamětníky působit jako nutná žánrová klišé (Rubikova kostka, sklenička od hořčice), nechce Schulzeho román vyvolávat ani reflektovat i v české kultuře velmi problematickou „ostalgii“; netruchlí po Východě ani není okouzlen Západem. Půvab románu spočívá právě v této nerozhodnosti.
 
***
 
 
 
O autorovi| Blanka Činátlová, autori@economia.cz


© 2011 Vakát s.r.o.
| RSS |