• Gaute Heivoll - Než shořím

    Norská knižní událost roku 2010 právě vychází v českém překladu!
  • facebook

    Málokdy se nám podaří komunikovat přímo s tím, komu jsou naše knihy určeny. Buďme v kontaktu!
Nakladatelství Vakát

SOUCHOTĚ A SPOUSTA KRÁSNÝCH SLOV

Ikarie 27.2.2009 , autor: Filip Pivoňka

 

Psaní recenzí pro Ikarii má jednu velikou výhodu: člověk se tak občas dostane k věcem, ke kterým by se jinak dobrovolně asi nedohrabal. Třeba já: o Torgnym Lindgrenovi jsem slyšel jako o jednom z klasiků moderní švédské prózy, píšícím jakýsi severský magický realismus. Řekl jsem si, že to zní zajímavě, a pak jej zařadil do nekonečného seznamů autorů a knih, „které si možná jednou přečtu, až na to budu čas a chuť“. Zkrátka mezi ty nikdy nepřečtené.
 
Byla to veliká chyba, kterou za mě Ikarie napravila, a jen díky ní zde mohu představit a doporučit jedno útlé, ale nesmírně půvabné dílko tohoto severského jazykového čaroděje.
Souchotě a jiná slova je český povídkový výběr, sestavený ze tří autorských sbírek, čemuž odpovídá i dělení knihy na tři části. V prvních částech nás autor zavádí do svého rodného Švédska, přesněji řečeno do Švédska starodávného, tradičního, ležícího daleko od moderních civilizačních center, kde lidé žijí spjati s půdou a divokou švédskou přírodou. Třetí část je námětově a „geograficky“ pestřejší, odehrává se v různých dobách a různých částech světa.
Příběhy jsou to většinou krátké, obvykle lehce bizarní, s nadreálným prvkem skrytým uprostřed všedního života. Co všechny povídky spojuje, je jazyk, se kterým si Lindgren hraje s virtuozitou mistrovského hudebníka. Jeho jemná, poeticky nadsazená zkratka je sice stručná, ale v jedné větě dokáže skrýt neskutečné množství nálad, pocitů a významů. Z magických realistů snad nejvíce připomíná Joseho Saramaga.
 
Na druhé straně si nejde nevšimnout podobností i s některými náladovými povídkami Raye Bradburyho. Jen tam, kde ze Saramagových slov sálá portugalské slunce a jižanský temperament a z Bradburyho modré nebe a zlaté obilné lány rodného Illinois, evokuje Lindgren studeným větrem trápenou severskou krajinu plnou lesů, bažin a potoků, v jejímž středu stojí sveřepý, mlčenlivý, pevnou vůlí a upřímnou vírou obdařený člověk rvoucí se s divokou přírodou i nepřízní osudu. Což čiší i z povídek o německém rolníkovi, který se tak moc nechtěl stát součástí bouřlivého politického a společenského dění kolem sebe, až se stal jeho obětí („Alfred Krummers“), nemocném švédském malíři, marně se snažícím v Paříži namalovat to, co opravdu nosí ve svém srdci („Zjevení“), alpské středověké osadě, kde jsou všichni posedlí strachem ze smrti („Prazalanz“), neúspěšném vynálezci, jemuž se jeho práce stane osudnou („Matka všech vynálezů“), anebo přinášejících neobvyklý pohled na osobnosti Gustava Mahlera („Das Lied von der Erde“) a Thomase Manna („Pohřeb Thomase Manna“).
Ještě jeden motiv je v Lindgrenových povídkách velmi silný, a to náboženství, lépe řečeno křesťanství. Někdy o něm vypráví s pokorou („Kázání I.,“ „Kázání II.“), jindy s až rouhačskou troufalostí, když ukazuje opuštěné manželky světců jako nešťastné ženy, které ve jménu víry opustil milovaný manžel („Apoštol Jakub“, „Dva svatí“), vždy ale bez agitačního patosu. Bere je jako přirozenou součást děje, součást života.
 
Fantastických prvků je v knize poměrně dost, mají však daleko k žánrovému chápání fantastiky ve SF. Jedná se spíše o zázraky, nad jejichž podstatou se v knize nějak nehloubá, ale které tvoří přirozenou součást světa Lindgrenových hrdinů. Ať už je to muž s magnetickýma rukama („Kázání II,“), slovo, jež se může samo o sobě stát nemocí („Kázání I“), otec farmáře, který vstal z mrtvých („Merábina krása“), lidé srůstající v jeden celek („Hráči pokeru“)… Nechám na posouzení literárních odborníků, jestli Torgny Lindgren je, nebo není severským magickým realistou.
Já vím, že je autorem příběhů plných nevšední poetiky, jemného humoru a nenápadné krásy.


© 2011 Vakát s.r.o.
| RSS |