• Gaute Heivoll - Než shořím

    Norská knižní událost roku 2010 právě vychází v českém překladu!
  • facebook

    Málokdy se nám podaří komunikovat přímo s tím, komu jsou naše knihy určeny. Buďme v kontaktu!
Nakladatelství Vakát

Světy mezi rozmanitostí a abstrakcí

Literární noviny 25.2.2008 autor: Jana Dobášová

Nejen o dalekých cestách za poznáním cizích kontinentů a touze proniknout k podstatě světa, ale také o cestě za nalezením smyslu života, přátelství a vzájemného pochopení je místy napínavý a především inteligentní nejaktuálnější bestseller Německa – Vyměřování světa Daniela Kehlmanna.
 
Koncem roku 2007 vydalo Nakladatelství Vakát jedno z nejprodávanějších děl současné německé literatury, Vyměřování světa Daniela Kehlmanna, vtipný a především chytrý román (nejen) o touze po poznání a podmanění světa. Ačkoliv je, i přes snahu překladatele a editora Tomáše Dimtera a nevelkého počtu dalších, uvádění současné německy psané beletrie na náš knižní trh spíše sporadické, lze vydání českého překladu Kehlmannova románu označit nejen za záslužné, ale vzhledem k neuvěřitelné popularitě této knihy a jejího autora, jež už dávno přesáhla hranice německy mluvících zemí, také za pochopitelné. Českému čtenáři se tak do rukou dostává dílo, jehož nesporná literární kvalita ani nemusela být prověřena časem, vždyť od prvního vydání v německém jazyce neuběhly ještě ani tři roky.
 
Mimo škatulky
 
V posledních letech převažuje na německé literární scéně snaha zařadit nové, ale také již dříve publikující autory/ky do skupin, jež jsou vytvářeny na základě znaků ryze literárních (tematických či jazykových) – zde uveďme mimo jiné takzvanou Pop-Literatur či (n)ostalgicky působící příběhy z bývalé DDR let sedmdesátých a osmdesátých – nebo vznikají podle sociologických kritérií jako například Generation Golf, souhrnné označení (nejen) pro autory/ky narozené mezi lety 1965 a 1975 v bývalém západním Německu, popřípadě nastupující silná generace mladých ženských autorek, slučovaných pod termín Fräulein-Wunder. V této situaci je pro každého/ou spisovatele/ku náročné vymanit se z takto určené „škatulky“, případně nenechat se do ní vůbec zařadit, a být tudíž vnímán/a jako autor/ka ryze svébytný/á. Jen nevelkému počtu se to daří a Daniel Kehlmann (narozen 1975), spisovatel, recenzent a esejista, je bezpochyby jedním z nich. Upozornil na sebe již svým literárním debutem, románem Beerholms Vorstellung (1997), po němž následoval soubor povídek Unter der Sonne (1998), román Mahlers Zeit (1999) – publikovaný rovněž u nás pod názvem Mahlerův čas (2004), novela Der fernste Ort (2001) a kritikou vysoce ceněný román Ich und Kaminski (2003). Tyto úspěchy však ani zdaleka nedosáhly takové intenzity jako čtenářské šílenství vyvolané jeho nejnovějším beletristickým dílem, románem Die Vermessung der Welt (2005), který u nás vychází v překladu již zmiňovaného Tomáše Dimtera. Odezva, již toto dílo vyvolalo na německé literární scéně, ale nejen tam, se dá srovnat snad jedině s bouřlivým ohlasem Grassovy autobiografie Při loupání cibule (2006, česky 2007). V tomto případě však nehrály – mezi čtenáři i recenzenty – roli historické či politické okolnosti, ale především důvody ryze literární. Dokonce i Marcel Reich-Ranicki, snad nejobávanější osobnost německé literární kritiky, kladně zhodnotil inteligenci a pozorovací talent autora a podpořil tak prodejnost a úspěch románu svým jednoznačným doporučením.
Na rozdíl od Mahlerova času či románu Ich und Kaminski, jež se točí kolem jednoho smyšleného hlavního hrdiny, si tentokrát Kehlmann z dějin „vypůjčuje“ hned dva velikány německé vědy první poloviny devatenáctého století, matematika, astronoma, geodeta a fyzika Carla Friedricha Gauße (1777-1855) a Friedricha Wilhelma Heinricha Alexandra von Humboldta (1769-1859), přírodovědce a zakladatele geografie jako vědy. A ačkoliv se autor při líčení jejich životních osudů drží skutečných historických faktů, v žádném případě nečteme biografie obou vědců.
Celá kniha je rozdělena do šestnácti vzájemně propojených kapitol, v nichž Kehlmann jako vševědoucí vypravěč nechává čtenáře nahlédnout do světa na počátku devatenáctého století a vytváří poutavý obraz lidské touhy po vědění. Prezentuje však samozřejmě nejen reálie, ale především příběh. A přes veškerou snahu zaujmout vůči životním osudům obou hrdinů pozici nestranného pozorovatele, kterou autor podporuje například velmi častým užíváním nepřímé řeči, čtenáři nakonec díky jeho vypravěčským schopnostem nezbývá, než se do příběhu zcela ponořit.
 
Traumata z nepochopení
 
Hned z počátku jsme konfrontováni s oběma hlavními postavami, Humboldtem a Gaußem, kteří se setkávají v roce 1828 u příležitosti vědeckého kongresu. Již v tomto úvodu se odkrývají mnohé charakterové rysy obou hrdinů, což čtenáře nutí vnímat oba vědce jako diametrálně odlišné jedince. Zlostný a zatrpklý Gauß, toužící po svém klidu a pohodlí domova, a oproti němu výrazně přátelštější světoběžník a politik Humboldt. Toto setkání tvoří jakýsi společný prolog obou hrdinů, neboť v dalších částech sleduje autor separátně a v retrospektivě cesty obou hrdinů až do okamžiku jejich výše zmiňovaného setkání.
Vnímáme-li oba hrdiny jako antipody, vystupuje odlišnost jejich životních osudů již při líčení dětství a pohnutek, které oba vedly ke zvolení budoucí oblasti zájmu. Gauß je zázračným dítětem, jemuž se i přes jisté materiální potíže dostává podpory ohledně jeho schopností a dalšího vzdělávání. Oproti tomu stojí Humboldt po celou dobu svého dětství a mládí ve stínu staršího bratra Wilhelma, významného lingvisty, politika a pozdějšího zakladatele univerzity v Berlíně. Právě velmi ambivalentní vztah k bratrovi, oscilující mezi obdivem, strachem, nenávistí a láskou se pro Alexandra stává hnacím motorem veškerého studia a vědecké kariéry. Zde Kehlmann výstižně zobrazil bratrskou lásku-nelásku, v níž si oba bratři uvědomují svou rozdílnost a rivalitu, konkurenční boj je však neodmyslitelně svazuje dohromady a podněcuje v cestě za stále novými cíli. Alexandrova cesta k uznání je podstatně delší, jak časově, tak i pokořenou vzdáleností. V jeho stínu však postupně zůstávají nejen mnozí dřívější cestovatelé, ale i věrný společník Bonpland, jehož jedinou chybou na cestě za úspěchem a slávou, jíž se dostalo Humboldtovi, je zřejmě nedostatečná ctižádost a cílevědomost, vlastnosti, jež v Humboldtově povaze vytříbilo věčné srovnávání s bratrem. Humboldt skutečně dosáhne svých cílů a celoevropské proslulosti, přesto však cítíme jistou nespokojenost rodící se z pocitu nepochopení.
 
Ten je ostatně přítomný i u hrdinů dalších Kehlmannových knih. Vždy pramení jak ze subjektivního vnímání, tak z objektivních příčin, vede ale k rozdílným reakcím. Zatímco Gauß se na základě pocitu nepochopení stahuje co nejvíce do sebe, snaží se ho Humboldt překonat a předat všechny své poznatky veřejnosti. Není však dobrým vypravěčem, což vede v rámci začarovaného kruhu jen k zesílení prvotního negativního pocitu.
 
Tím jsou podmíněny a v krátkosti charakterizovány Gaußovy a Humboldtovy interakce společenské. Přejděme k jednomu z nejdůležitějších tematických aspektů románu, ke vztahu obou hrdinů a skrze ně i tehdejší společnosti k poznání světa. Humboldt chce probádat svět jeho důkladným procestováním, kartografickým zaznamenáním a sběrem neznámých druhů živočichů, rostlin a minerálů, tedy kvantitativním množením důkazů o rozmanitosti světa. Oproti tomu Gauß se snaží proniknout k jeho podstatě pomocí matematiky, tedy redukcí na čísla, přenesením do abstraktní roviny. I on se po určité době proti své vůli stává kartografem, ovšem spíše ze snahy po absolutní přesnosti map zachycujících okolní svět než z touhy po badatelském cestování. Na jedné straně stojí svým založením světoběžník bez rodiny, toužící po klidu domova zřejmě jen ve svém nitru, a na straně druhé se setkáváme s usedlým matematikem, charakterizovaným nenávistí k jakémukoliv cestování, jenž není schopen žít s rodinou ani bez ní, což vede ke snaze uniknout z rodinného sevření vědeckým zájmem o hvězdnou oblohu. Co je tedy spojuje? Je to touha po dokonalosti, ač jsou její projevy odlišné.
 
Žít pro dokonalost
 
Tato touha je hlavním z požadavků Gauße vůči okolí, který však nutně musí zůstat nenaplněn. Za domnělou nepřátelskostí a intelektuální omezeností lidí však nestojí pouze objektivní důvody, ale především Gaußovo přesvědčení o vlastní dokonalosti, s nímž se mísí zatrpklost pramenící mimo jiné z vědomí a přesvědčení, že své životní dílo, Disquisitiones arithmeticae, vytvořil v téměř jinošském věku a jeho další vědecká činnost, ať již v jakémkoliv oboru, zůstane ve stínu geniálního spisu. To Humboldt je v tomto ohledu méně náročný. Jeho touha po dokonalosti se vztahuje pouze na vlastní osobu a práci. Proto je pro dokonalé poznání všeho nového ochoten riskovat vlastní život. Stačí jen zmínit scénu, kdy na vlastní „žaludek“ zkouší působení kurare, aby zjistil, že jeho pouhá konzumace není životu nebezpečná. Přesto zůstává Humboldt převážně věcným a vážným komentátorem skutečnosti. To Gauß je ve svém škarohlídství a nespokojenosti se schopnostmi svého okolí autorem vtipných, místy ironických glos, které tvoří jednu z nejlepších a nejzábavnějších stránek románu.
 
Jen těžko se hledá něco, co by bylo možné Kehlmannovu dílu vytknout. Snad jedině závěrečné prolnutí obou hrdinů může působit poněkud kostrbatě. Gauß a Humboldt se po onom setkání roku 1828 stávají přes veškerou svou odlišnost v podstatě dvěma stranami jedné osobnosti. Tato duševní shoda, při níž se zdá, že jsou schopni proniknout do myšlenek toho druhého, je v rámci dosavadního průběhu knihy přeci jen lehce nepodložená. To však celému románu rozhodně neubírá na kvalitě vypravěčské ani jazykové.
 
Kehlmann se obratně vyhýbá zařazení své knihy mezi výpovědi cestopisné, biografické, historické či vědecky popularizační, na faktografickém základě však velmi umně a vtipně fabuluje. Využitím celé řady mistrovsky vyprávěných scén nám otevírá pestrý obraz vědy v první polovině devatenáctého století. Postupem času už se do nitra Ameriky nejezdí na vědecké výpravy, nýbrž z ryze ekonomických či společenských důvodů, jak je demonstrováno na příkladu vyhoštění Gaußova syna Evžena. A tak se oba vědci obracejí k astronomii a nám se chce zvolat: „Svět je probádán a vyměřen, vydejme se tedy na cestu ke hvězdám.“ Jedná se ale samozřejmě o vědění v rámci mezí, a to nejen tehdejší vědy, ale hranic lidského chápání vůbec. A právě tato věčná neproniknutelnost podstaty života a světa – a neutuchající lidská snaha odhalit ji – činí z románu dílo stále aktuální.
 
Daniel Kehlmann: Vyměřování světa. Přeložil Tomáš Dimter. Nakladatelství Vakát, Praha 2007, 224 stran.
 
O autorovi| JANA DOBÁŠOVÁ, Autorka je germanistka.


© 2011 Vakát s.r.o.
| RSS |