• Gaute Heivoll - Než shořím

    Norská knižní událost roku 2010 právě vychází v českém překladu!
  • facebook

    Málokdy se nám podaří komunikovat přímo s tím, komu jsou naše knihy určeny. Buďme v kontaktu!
Nakladatelství Vakát

Všichni ze Západu se divili

Lidové noviny 30.5.2009 autor: Ondřej Horák

 

Ústředním tématem německého prozaika Inga Schulzeho je změna, která se udála po roce 1989. A dvacet let poté česky vycházejí hned dvě jeho knihy – i proto autor nyní navštívil Prahu.
Jedu do Budapešti. Obyčejná věta, na níž však dokáže rodák z Drážďan Ingo Schulze velmi dobře ilustrovat změny, které nastaly v roce 1989: „V roce 1988 si sousedé řekli, kde na to beru peníze, jestli v Maďarsku měním forinty na černém trhu a za kolik. O rok později znamenala věta ,Jedu do Budapešti‘ jednoduše to, že někdo chce zdrhnout za hranice. A o další rok později ta samá věta znamenala: jedu na lacinou dovolenou.“ Maďarsko je také důležitým místem v románu Adam a Evelyn (2008), vydaném právě česky. Novodobí Adam a Eva utíkají z NDR do NSR právě přes Maďarsko a těžko určit, kde má být ráj: „Myslím, že tady by měla každá postava a možná i každý čtenář jiný názor. Pro Adama byla situace v NDR, co se týče uplatnění, dobrá, ale politicky byl proti. Pro jednu z dalších postav, Katju, byl ráj zas jistě na Západě. A někdy také vzniká dojem, že ten ráj je v mezidobí několika týdnů v Maďarsku,“ říká autor. Otázka opravdu složitá – pro někoho byl ráj tehdy (za komunismu), pro někoho zas byl tehdy ráj tam (na Západě).
Jenže celníci se nedostavili A Maďarsko ještě do třetice. Nositel Nobelovy ceny Imre Kertész napsal prózu Protokol, v níž tragickým tónem zaznamenává svou neúspěšnou cestu vlakem do Vídně, kterou překazil nechutně horlivý celník: „Jsem ztracen. Zdánlivě cestuji vlakem, ale ten vlak už veze jen mrtvé tělo. Jsem mrtev.“ Na tento text zareagoval povídkou Život a literatura jiný velký maďarský autor Péter Esterházy, který má diametrálně odlišný náhled na svět i způsob psaní: „Cestuji vlakem. Nejsem mrtev. Jsem však jako šelma, číhavý a ostražitý.“
Na obě prózy pak navázal Ingo Schulze povídkou Ještě jeden příběh z nyní taktéž česky vydané knihy Berlínské bolero (2007). O „cestujícím“, který se rozhodne rovněž utkat s celnickou tupostí, v ní čteme: „Tak jako Esterházy se odvolával na Kertészův příběh, chtěl se i on vztáhnout k oběma příběhům a vytvořit jakési srovnávací železniční drama... Jenže celníci se nedostavili.“
Německý prozaik oba spisovatele a texty obdivoval, načež došlo k této situaci: „Byl jsem s těmito dvěma autory v Budapešti – a druhý den jsem jel do Vídně... To bylo pro mě dosti zvláštní, protože jsem to činil s určitým záměrem, což jsem do té doby nikdy neudělal. Takže mi bylo jasné, že někdy během vyprávění toho příběhu budu muset vyložit karty na stůl a přiznat, že jsem ten příběh chtěl napsat.“
Ale aby to nevypadalo, že Ingo Schulze (* 1962) je nějaký hungarofil. Jeho ústředním tématem jsou skutečně změny po roce 1989, a to logicky v Německu. I když svou prvotinu 33 okamžiků štěstí z roku 1995 umístil do Petrohradu, kde v 90. letech půl roku žil.
Samotnému autorovi dnes připadá směšné, že napsal první knihu zrovna o Rusku, které ovládalo východní část Německa, nicméně také připouští, že Petrohrad z něj, do té doby novináře, teprve udělal spisovatele: „Petrohrad jsem znal už jako Leningrad, byl jsem tam v létě 1989 a to jsem si říkal, že bych snad i zůstal. Když jsem se pak vrátil za tři roky, bylo to naprosto jiné – já jsem třeba měl dvěstěkrát vyšší plat než mí tamní přátelé. Protože v Rusku šly ty změny pomaleji a pořád nebylo jasné, jakým směrem se stočí.“
Tehdy už měl Ingo Schulze za sebou studia filologie v Jeně a předtím také vojenskou službu v Oranienburgu, v blízkosti bývalého koncentračního tábora Sachsenhausen: „My jsme bydleli dokonce v kasárnách tehdejších esesáků. Viděli jsme na vstupní bránu koncentračního tábora a uniforma naší armády byla velice podobná té, co měl wehrmacht, ale naštěstí armáda NDR nikdy nevedla žádnou válku... Ještě před pěti lety jsem si myslel, že by v roce 1968 nevstoupila do Československa, ale bylo to jen proto, že Rusové řekli, že to není potřeba. Nicméně i tak je úleva, že německá armáda zas někoho neokupovala.“ Každý měl podobnou výplatu Po studiích budoucí prozaik získal místo dramaturga v altenburgském divadle. V tomto durynském městě se také odehrává jeho úspěšný „román z východoněmecké provincie“ Obyčejný storky (1998). Na začátku 90. let rovněž spoluzaložil noviny. I na jejich chodu dokáže německý spisovatel ukázat překotnost tehdejších změn: „Vždycky když přijel někdo ze Západu, tak se divil, že ještě používáme staré tiskařské technologie. Ale v květnu 1990 už jsme měli počítače Apple, a oni pak zas byli překvapení, že my z Východu pracujeme s tak moderními přístroji.“
Proměna technologií se ostatně odrazila i v samotném díle Inga Schulzeho. Zatímco jeho velký román Neue Leben (2005), který se samozřejmě také týká změn po roce 1989, je psán ještě v dopisech, povídková kniha, jež česky vyšla s titulem Berlínské bolero, má v originále název Handy, tedy německý výraz pro mobilní telefon. „Když si koupíte první mobil, tak to neuvěřitelným způsobem změní váš život,“ dodává Ingo Schulze.
V Neue Leben i v Adamovi a Evelyn lze najít též pasáže odehrávající se v bývalém Československu. Nejen díky tomu zde ale může dílo Inga Schulzeho rezonovat. Především je tu společná zkušenost: „Poprvé jsem si uvědomil problém peněz, až když mi bylo 28 let, na jaře 1990, protože dřív na výši platu volba povolání nezávisela, všichni jsme měli stejně. To nás samozřejmě také utvářelo, částečně jsme se pak chovali jako děti, které chtějí najednou všechno, nebo které jsou hrdé – jako že se s něčím takovým nechtějí zahazovat.“
Každou další promluvou Ingo Schulze potvrzuje, jak byl pro jeho život rok 1989 důležitý, nicméně dodává: „Já doufám, že to nejdůležitější je teprve přede mnou. Ale období 1989–1990 bylo obrovským předělem v mém životě a v životě společnosti.“ A když na závěr padne přirovnání lidské odhodlanosti a naivity z roku 1989 k pubertě, na niž později také člověk ne vždy úplně rád vzpomíná, německý autor podotkne: „Něco na tom možná je, ale byla to také doba, kdy jsme se starali o velké věci, jak by to dospělí měli dělat. Dnes se náš horizont zase snížil na tu úroveň dítěte.“
 
***
  
Ingo Schulze
 
Německý prozaik ve svých knihách ukazuje, že život v bývalých zemích sovětského bloku i následné revoluční změny byly všude podobné
 
Foto popis| Mládí prožil Ingo Schulze v NDR, nyní žije se svou manželkou pocházející z NSR ve znovu sjednoceném Berlíně


© 2011 Vakát s.r.o.
| RSS |