• Gaute Heivoll - Než shořím

    Norská knižní událost roku 2010 právě vychází v českém překladu!
  • facebook

    Málokdy se nám podaří komunikovat přímo s tím, komu jsou naše knihy určeny. Buďme v kontaktu!
Nakladatelství Vakát

Vyměřování osvícenců

Host 7.4.2008 ,autor: František Ryčl

Biografický román je pro umělce rizikem. Balancováním na úzkém laně, přičemž každou chvíli je možné sklouznout do triviálnosti nejrůznějšího druhu: obscénní bulvárností počínaje a šosáckým mentorováním konče. Zvolit látku z okruhu německé klasiky na přelomu osvícenství a romantiky, zvolit za hrdiny nepochybné génie v dramaticky převratné době a barvitě dobrodružném prostředí nebezpečí pádu ještě zvyšuje. Proto se Daniel Kehlmann (1975), autor u nás známý už svým románem Mahlerův čas, pohybuje na ostří břitvy.

 
Ve Vyměřování světa si za hrdiny svého vyprávění vybral slavného přírodovědce a cestovatele Alexandra von Humboldta a matematika a astronoma Carla Friedricha Gausse; osobnosti jedné velké doby, podobné si faustovskou žízní po poznání, geniálním potenciálem a současně podivínstvím, osobnosti zároveň hluboce rozdílné. Analytik Gauss svět vnímá nejintenzivněji, když ho kolem sebe vidí plynout z pevného stanoviště. Údaje světa jsou mu jediným velkým zdrojem, odkud může abstrahovat poznání v podobě matematických rovnic, vzorců a geometrických modelů. Jakýkoli přesun v prostoru, jakákoli událost ho vyrušuje a rozčiluje.
Humboldt naopak představuje neklidného, pokusnického ducha, který na vlastní kůži musí prožít každou píď světa, ohmatat, změřit, popsat, nakreslit, katalogizovat. Je fanatikem hnidopišské systematičnosti a přesnosti, přibližnost je mu protivná, neověřená fantastičnost přímo absurdní. Vše mimo rámec jeho osobní racionality rovná se nelidské, nemravné, neněmecké, a tudíž nemožné.
Tyto dvě osobnosti, tak blízké si ve své protikladnosti, se krátce setkají na konci svých životů, když už podstatná část jejich díla byla vykonána, na vědeckém kongresu v Berlíně roku 1828. To není setkání dychtivých objevitelů, nýbrž skeptických, bezmocně vzteklých, unavených živoucích pomníků. Kongres, jehož mají být ozdobou, je trapnou směsicí nudné oficiality a směšnosti; efemérní politické a společenské celebrity adorují nesmrtelné génie, aby se sami mohli na chvíli blýsknout ve světle věčnosti. Titánští vyměřovatelé světa jsou sami vyměřeni, katalogizováni a zregulováni do správných drah politické korektnosti…
 
Z hořce ironického úhlu tohoto setkání nahlíží Kehlmann životopisy obou vědců. V rychlém sledu za sebou plynou anekdotické, mnohdy bizarní, mnohdy komické, nikdy však znevažující výjevy, střídavě ze života Humboldtova a Gaussova. Kehlmann vytváří jakési „oživené obrazy“, zříká se však jakékoli ambice na iluzorní realističnost, proto se vyhýbá přímé řeči, dialogům, psychologizování. Zaznamenává, eviduje, fakta nechává procházet filtrem autorskobadatelského odstupu, autentické i fabulované promluvy nivelizuje na jednu úroveň nepřímé řeči. („Chtěl jsem psát jako historik, který se zbláznil,“ řekl Kehlmann v rozhovoru pro Frankfurter Algemeine Zeitung.)
Jistěže nejde o pouhou biografii. Kehlmannova kniha je místy vážným, místy nevážným komentářem němectví jakožto kultury, mýtu i charakteru, zároveň nenabubřelým projevem národní hrdosti. Ne náhodou se jí tolikrát mihne a promluví (jako kniha!) velký Goethe. Tragikomickou podvojností se vyznačují nacionalističtí studenti a jejich turnerský „prorok“. Jako světový vyslanec němectví vystupuje z dvojice hlavních hrdinů výrazněji Humboldt: jeho pruská uniforma i škrobenost, neodkládané ani v nejneuvěřitelnějších situacích, mají v sobě směšnost a současně i důstojnost brnění dona quijota („Musíme být stále tak němečtí?“ říká v jednu chvíli zoufale Humboldtův „Sancho Panza“ Bonpland), v jeho osobnosti se setkávají ješitnost a malichernost, ale i neuvěřitelná odolnost, houževnatost a obětavost. Život neváhá nasadit za další píď odhalené pravdy, ale ani za toulavého psa. Donkichotsky bláznivý idealismus nacházíme také v epizodě, kdy Humboldt u táborového ohně naváže na fantastické epické příběhy jihoamerických průvodců převyprávěním Goethovy lyrické básně. Hořce komickým patosem dýchá scéna, ve které Humboldt odmítá akceptovat vyprávění o mnohatisícových lidských obětech Aztéků, protože pokud by se něco takového stalo, univerzum by muselo zaniknout. Na to mu ironický hlas filozofie dějin ústy mexického dělníka jasnozřivě odpoví, že „univerzu je to u prdele“.
 
Nenápadný spodní proud, protékající celou knihou, představuje motiv stárnutí — slepá síla, která dohání hloupé i moudré, neúspěšné i vítězné, velikost mění v atrakci, z titánů činí trpaslíky a z nadšenců blázny. Idiotským starcem je génius Kant, když mu mladý Gauss přináší svůj první vědecký spis. S bláznivým starcem, vynálezcem dávno vynalezeného, se setkává Humboldt v Calabozu a s krutou upřímností mu v jediné minutě rozbíjí bláhový sen o jeho velikosti. „To jsem přece nemohl vědět,“ opakuje nešťastný stařec za odcházejícím Humboldtem. ? ? Na konci jsou sami Gauss a Humboldt dostiženi stařeckou bezmocností a bláznivostí. Nejen ztráta zubů, nejen úbytek sil a pohyblivosti — stáří je i časem ztráty iluzí a svobody, ztráty skrupulí a schopnosti milovat. Slavný starý vědec Humboldt se vydává na další velkou objevnou cestu, na ruský Dálný východ. Jeho proslulost a sláva ho zbavují svobody, nemá čas, ba ani svolení bádat v terénu, jako zástupce vědy je očekáván v salónech. Gauss zase opovrhuje svým synem Evženem: hlupákem bez talentu, bez schopností, bez vůle, bez budoucnosti. (Teprve až tento budižkničemu zmizí svému zklamanému starému otci z očí, objevuje v sobě na nedobrovolné cestě do Nového světa schopnost obstát.)
 
Vyměřování světa přineslo Danielu Kehlmannovi zaslouženou pozornost kritiky i čtenářů doma i v dalších zemích. Je to inteligentní a zábavná kniha se vzácně vyváženým nákladem sarkasmu i lásky, optimismu i skepse; kniha, ve které minulost není něco, co bylo, ale to, co pořád je a bude.


© 2011 Vakát s.r.o.
| RSS |